"BUĎ SVÁ", říkával mi často v dětství můj otec, ale protože to bylo převážně v jeho alkoholovém opojení, neměla jsem chuť s ním diskutovat. Ani jsem se nenamáhala o tom přemýšlet. Až postupem času jsem došla k tomu, že jsem se o to vlastně nevědomky snažila a on to věděl.... 

Ale co to je "BÝT SVÁ"? Jak se to projevuje? Jak to myslel?

To mám být kdo? Jaká jako? To mám být drzá?  Sobecká?  Neposlouchat?

Mám být v opozici?  Vzdorovat?  Dělat si, co chci?

Když nejsem svá, čí tedy jsem?

Když budu svá, to nebudu jako JINÍ,  jako oni  .... takže, co když budu sama?

Nechci být sama !!! 

Takže se rozhoduji být jako JINÍ a hrát hru.

Plnit očekávání a dělat, co si myslím, že se po mě chce.

Aby mě ostatní přijímali, chtěli, měli rádi, byli spokojení.

Já byla někým a hrála představu o sobě.

Sama jsem se zaklela.

A zapomněla....

Žijeme svůj život a myslíme si, že vše co děláme je dobře.

Nevidíme si na sebe a naše pravdivost je nám zvláštním způsobem skryta.

Ale žít v iluzi nejde donekonečna.

Na povrch se pomalu a jistě klube větší a větší nespokojenost.

Chvíli se ji snažíme utlumit jídlem, výkonem, zážitky, věcmi, alkoholem ...

Ale to funguje jen na chvíli a my nejsme schopni se ničím dosytit.

A potřebujeme další a další jídlo, výkon, zážitky, věci, alkohol ...

Pořád něco chybí, ale nejde to vidět.

Prožíváme příběhy v televizi a ten náš nám uniká, protože není náš,

nejsme to my, nejsme sví. Zapomněli jsme.

Trápíme se ve vztazích, v práci i s penězi.

Emoce přejdou v "nemoce" a tělo křičí o pomoc. Naše bytost křičí o pomoc.

Tak už se na mě konečně podívej, prosím !!!

A přitom stačí tak málo...

Zastavit se, chtít uvidět a vědět, že mám vždy možnost to změnit.

"BÝT SVÁ" MOHU BÝT POUZE TEHDY, KDYŽ ZNÁM SEBE.

Když vím, co chci a co nechci.

Když vím, co dělám, zač to dělám, pro koho a proč.

Když znám své reakce, emoce, potřeby, stíny i své dary.

Když znám svou hodnotu.

A přijde POZNÁNÍ...

Až teď chápu, že jsem o sobě měla úplně mylné představy a

být autentický v tomto stavu zapomnění prostě není možné.

I já jsem úplně přirozeně odložila svou masku, o níž jsem netušila.

Uviděla jsem sebe. Začala jsem si důvěřovat.

Krásně se mi projasnili vztahy.

Dnes umím hospodařit se svou energií.

Z této cesty neuhnu.

Jsem jistější, klidnější a vážím si sebe, své práce a svého domova.

A to všechno proto, že se konečně znám, že dnes už opravdu vím tati, kdo jsem.

A víte co je ten největší paradox?

Že nikdy nejsem sama, když mám sebe.  S.